CESTA SEBEPOZNÁNÍ

M. Mihulová – M. Svoboda

OBSAH:

UKÁZKA Z TEXTU:

VNITŘNÍ SVĚT

            Pro vstup do vnitřního světa hraje klíčovou roli stav mysli. Její neustálé víření a kolotání spolu s pozorností zaměřenou téměř výhradně do zevního prostředí způsobuje nedostatečnou schopnost pronikat do vnitřních úrovní vlastní bytosti a udržovat s nimi vědomý kontakt. Bez nadsázky lze proto říci, že branou do vnitřního světa je meditace.
            Slovo meditace je poměrně známé a většinou je chápáno jako uvažování, hloubání nad určitým problémem. Z hlediska jógy, buddhismu či jiných duchovních systémů je však jeho význam odlišný. Souvisí sice také s naší myslí, ale nepředstavuje rozvíjení myšlenkových pochodů. Je jejich opakem neboli zastavením myšlenek. Definice meditace je tedy z tohoto hlediska nesmírně jednoduchá. Jedná se o pouhé vyprázdnění mysli. Tato jednoduchá záležitost však v sobě zahrnuje řadu úrovní a podúrovní odpovídajících různým stavům vědomí a zároveň je klíčem k nahlédnutí do lidského nitra. Umožňuje odhalování, poznávání i využívání vnitřních sil a zákonitostí a zároveň celkové prohlubování a zjasňování vědomí.
            Teoretické seznamování s principy mentálního světa představuje významnou součást hlubšího sebepoznávání. Rozhodující je však meditační praxe, neboť jenom ta umožní bezprostředně poznávat a ovládat vlastní mysl. Slovo mysl zde zahrnuje nejen oblast myšlenek, ale také emocí. Ty se většinou připojují s větší či menší intenzitou k probíhajícím myšlenkám a vytvářejí tak celek projevující se v našem vnitřním světě. Pro jednoduchost je v dalším textu používáno označení mysl, představující uvedený komplex myšlenek a emocí. Chceme-li poznávat a ovládat svůj vnitřní svět, budeme zákonitě konfrontováni s oběma druhy vnitřních projevů.
            Slovo konfrontace může někomu připadat příliš razantní. Pokud se však uchýlíme k vnitřní praxi a poznávání světa myšlenek, dojdeme mnohdy k odhalení určitých projevů, o jejichž existenci nebo pravé podobě jsme neměli ani ponětí.
            Meditační praxe odhaluje člověku významný paradox jeho vlastního života, který spočívá v neschopnosti plně ovládat svoji mysl a užívat ji jako mentálního nástroje.
            Uvedený požadavek na ztišení mysli, tedy zastavení chodu myšlenek, je pro naprostou většinu současné populace nesplnitelným úkolem. Neznamená to, že se jedná o nedosažitelný cíl. Jedná se pouze o reflexi současného stavu, kdy většina lidí se o zákony světa myšlenek nezajímá a své mysli ponechává často prostor k doslova bezuzdné aktivitě. Přitom s použitím odpovídajících prostředků a pravidelné meditační praxe lze mysl postupně zklidnit a její projevy dostat pod svoji kontrolu. Jedná se o cestu k plnému využívání vlastního mentálního potenciálu i jeho vědomé zvyšování. Současně lze ve vlastním vnitřním světě odhalovat a využívat skryté energetické zdroje, o jejichž existenci nemá člověk s nezvládnutou myslí většinou vůbec představu.
            Na počátku 21. století se bezesporu ocitáme ve věku informací. Díky tomu může obyvatel Západu snadno získat dojem, že dnes je již „téměř všechno známé“. Povrchní pohled na množství informací, jimiž současné civilizované lidstvo disponuje, může skutečně takový pocit vyvolávat. Pokud se však pokusíme o hlubší pohled na život i svoji vlastní existenci, zjistíme, že řada zásadních otázek není uspokojivě zodpovězena, a co hůř, nebývá ani kladena.
            V prvé řadě toho víme velice málo o vlastním vědomí. Nejenže dnes neexistuje ani jeho uspokojivá definice, ale především neznáme jeho podstatu, energetické zdroje, vnitřní mechanismus ani jeho skutečné možnosti.
            Vědní obory zabývající se touto problematikou jsou více méně v plenkách a i přes jisté dílčí poznatky jsou velice vzdáleny schopnosti vysvětlit lidské vědomí jako fungující živoucí celek. V tomto smyslu nám mohou být mnohem více k užitku principy některých duchovních směrů zaměřených na bezprostřední poznávání vlastního vědomí i využívání všech jeho možností. Například učení jógy představuje propracovaný systém vedoucí člověka k postupnému poznávání zákonitostí vnitřního světa i jejich vědomému využívání.
            Projev vědomí představuje pro člověka nejdůležitější aspekt jeho života. Je bezesporu prvořadým činitelem určujícím kvalitu i způsob žití. Prostřednictvím vědomí poznáváme okolní svět i sebe sama. Bylo by tedy nanejvýš moudré věnovat otázce vědomí odpovídající pozornost a neponechávat tento klíčový prostředek pouze nahodilému vývoji.
            Člověk se dopouští často dvou základních omylů, když ztotožňuje sebe sama se svým tělem nebo se svou myslí. Přitom existuje řada příkladů přesvědčujících nás o opaku. Poškození nebo ztráta části těla neznamená umenšení vědomí o sobě. Ani změny v oblasti myšlenek nebo jejich zastavení nezpůsobují pocit ztráty vlastní existence.
            Jelikož běžně používáme výrazy: moje ruka, moje noha, moje tělo, moje myšlenka, můj pocit…, měli bychom se zamyslet nad tím, kdo je autorem těchto výroků. Měli bychom hledat něco nebo někoho, kdo je schopen se s nadhledem dívat jak na svoje tělo, tak na svoje myšlenky a emoce. Tento neznámý pozorovatel či svědek je předmětem hledání každého skutečného duchovního učení. Jeho neustálá přítomnost v našem životě, kterou lze vnímat nebo alespoň tušit v nejrůznějších životních situacích, se může stát příslovečnou zlatou nití vedoucí k poznání vlastní podstaty. Indický mudrc Šankara dával v tomto směru jednoduchou radu: „Zbavte se ve svém vědomí všeho, co je ne-Já a zůstane pouze skutečné Já.“
            Příčin, proč tuto základní skutečnost vlastního života vnímáme jen okrajově nebo vůbec, je celá řada. V prvé řadě lze jmenovat neschopnost ovládat vlastní mysl, setrvávání pouze v povrchové úrovni vědomí, neznalost vlastního podvědomí, převažující orientaci do zevního světa, ztotožňování s tělesnými, smyslovými, emočními i mentálními projevy, silné sugestivní ovlivňování okolním prostředím, chápání života z ryze osobního pohledu a tak dále. Pro dnešní západní svět lze navíc ještě zdůraznit další typický rys odvádějící člověka od sebe sama, jímž je neustále narůstající spěch pronikající do mnoha oblastí současného života. Člověk spěchá, aby splnil všechny své úkoly, aby dosáhl všech zisků a úspěchů, které si vytyčil. Spěchá, aby stihl vstřebat všechny požitky, po nichž touží. Spěchá, aby měl ze života co nejvíc. Přitom nechtěně a nevědomě ztrácí sám sebe. Zcela se zapomíná ptát, kým je a proč zde je. Příslušnost ke spěchajícímu a konzumujícímu davu tak falešným způsobem nahrazuje skutečnou identitu. Z tohoto hlediska se jeví meditační praxe nanejvýš žádoucí právě pro dnešní dobu, neboť ona otvírá možnost tolik potřebného zastavení se v hektickém způsobu života a hledání těžiště vlastní existence.
            Nelze se spoléhat na to, že základní otázka po smyslu našeho života bude vyřešena díky vědeckému, společenskému či jinému pokroku. Chceme-li znát odpověď, musíme ji najít pouze sami za sebe. Začít s hledáním je nejvhodnější hned teď, neboť důležitější otázky v životě není.