DUŠE A UMĚNÍ

Paul Brunton

Úvod

Následující text je sestaven z díla Paula Bruntona, z jeho myšlenek a úvah na téma člověk a umění. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že se nezabývá historií umění ani teoretickými úvahami o jednotlivých uměleckých směrech, nehodnotí konkrétní umělecká díla či jednotlivé osobnosti z této oblasti. Cílem je vyjádření všeobecného vztahu mezi kvalitou uměleckého díla a vnitřním vývojem člověka, ať již umělce nebo posluchače, diváka či čtenáře.

Celý text prolíná ústřední myšlenka apelující na ryzost uměleckého projevu s ohledem na reakci, jež vzniká v duševním světě lidí, kteří daný projev vnímají. Autor upozorňuje na velkou zodpovědnost umělců, kteří mohou ovlivňovat tisíce lidí toužících po uměleckém zážitku. Situaci je možno přirovnat k zodpovědnosti vědců, kteří své schopnosti mohou využívat ve prospěch lidstva, nebo je naopak postavit proti jeho zájmům. Podobně i umělci by měli přijmout skutečnost, že jejich díla působí jako více či méně sugestivní impulzy, které mohou duševní oblast člověka harmonizovat, povznášet a zušlechťovat, ale právě tak mohou přinášet nesoulad, úzkost či deprese.

Umění přináší krásu smyslům těla. Chceme-li ji však sledovat dále, musíme se od smyslů odpoutat, vstoupit do vlastního nitra a udržovat zde atmosféru, kterou smyslové vjemy vytvořily. Musíme odloučit pocit krásy od vnějších vjemů a rozvíjet jej, až pronikne k svému zdroji. Tam se v okouzlení sami stáváme krásou.

I když současný svět obsahuje mnoho negativních projevů, nemůže být tato skutečnost argumentem k tomu, aby negace byla hlavním motivem uměleckých děl. Cílem umění není pouze zrcadlit okolní skutečnost a ponechat diváka v bezvýsledném konstatování zjištěného. Skutečné umění by mělo člověku zároveň ukazovat také cestu ke kvalitnějšímu žití, povzbuzovat jej a dodávat mu sílu k překonávání životních překážek. Má-li umění skutečně plnit tuto hluboce lidskou roli, nesmí se jednat o pouhou povrchní zábavu či nevázanou hru. Je nutno, aby dílo pronikalo hluboko do nitra člověka, vytvářelo zde rezonanci v podobě souladných emocí a tímto způsobem jej pomáhalo přeladit na vlnu pozitivního přijímání života.

Život dnešní společnosti by se bez umění jistě stal suchopárným a vyprahlým. K životu totiž nepotřebujeme jenom účelné věci a zařízení, ale potřebujeme, aby vedle funkce, které tyto věci plní, byly současně i krásné a přinášely nám také estetický zážitek.

Příroda nebo umění mají schopnost pěstovat v člověku smysl pro krásu. Láska ke kráse je také součástí lásky k pravdě a dobru. Krása přírodní scenérie či skutečně hluboký umělecký zážitek může také člověku pomáhat povznést se nad malicherné touhy jeho egoismu a sobectví a přiblížit jej více k chápání univerzální souvislosti všeho živého. Hluboký estetický prožitek přibližuje současně člověka i k sobě samému, neboť rezonance vznikající v hlubších strukturách lidské osobnosti zároveň odhaluje i něco z hodnot, které člověk nosí ve svém nitru. V tomto smyslu by se člověk neměl stávat pouhým konzumentem v oblasti umění, který je neustále odkazován na další přísun podnětů z vnějšku. Je pravdou, že v duševní oblasti potřebujeme krásu právě tak, jako v oblasti tělesné potřebujeme k životu zdravou potravu. Každý z nás však nosí také část krásy sám v sobě. Pravé umění, správně přijímané, by tedy mělo být i impulzem k odhalování naší vlastní vnitřní krásy.

Podobně jako staří Řekové nemůžeme oddělovat lásku ke kráse v přírodě a umění od lásky k pravdě v našem myšlení a jednání.

Příroda a skutečné umění nám mohou pomáhat k získávání širšího životního rozhledu, k přijetí méně egoistických idejí a navození vznešenějších citů v našem srdci.

Estetické vnímání, právě tak jako harmonický vztah k přírodě, nás učí také lépe chápat naše Já a přiblížit se hlubšímu prožívání radosti a vnitřního míru.

Platón hovořil o tom, že krása sytí lidskou duši. Ale snad bychom se měli naučit poznávat to, co skutečná krása představuje.

Každé výtvarné umění, které nám odhaluje úchvatný svět krásy a současně je schopno zušlechťovat naši duši, se stává také impulzem k hlubšímu poznávání sebe sama.

Každý, kdo je vnímavý pro krásu hudby nebo jiného uměleckého projevu, by tento zjemnělý cit měl použít také pro vnímání pochodů ve vlastním nitru.

Umění má člověku otvírat cestu k lepšímu chápání skutečnosti, ať již sám hodnoty vytváří, nebo se raduje z práce druhých. Prostřednictvím dramatu, balady, poezie nebo třeba opery dosáhnout kontaktu se zdrojem inspirace.